Je to tady! Město Gotham ve svých řadách přivítalo dalšího sólového hráče. Označovat však tuhle uzavřenou televizní minisérii jako přímočarou historku o zrodu a činech jedné záporné komiksové postavy by bylo až příliš jednoduché. Špinavé uličky Gothamu se v robustně pojatém scénáři mění ve smrtelnou past plnou morálně pokroucených individuí. Temnou smrdutou stokou, kam ani bystré oko netopýřího strážce zákona nemůže dohlédnout. V panoptiku všech těch brutálních gangsterů, sériových vrahů, zlodějíčků a udavačů se jako stopa kluzkého slimáka táhne příběh človíčka, z něhož obsedantní touha po moci učiní bezcharakterní monstrum s nulovým množstvím cti. Po delší době tu máme brilantní kriminální monolit, jaký nás svou vnitřní dynamikou dokáže šokovat, vyděsit a především strhnout.

Časem prověřené HBO (konkrétně HBO Max) zůstává v dnešní záplavě různorodých televizních stanic a streamovacích platforem stále zárukou kvality. Určité jistoty, na kterou se dá spolehnout. Neříkám, že jde o axiom, ale stačí letmý pohled na seznam aktuálně nabízených produktů a zmlsaný divák musí zákonitě dojít k závěru, že americký gigant převyšuje konkurenci o parník. Přesto mě všudypřítomný hype okolo zbrusu nové minisérie Tučňák (2024) nechával celkem chladným. Osmidílná série o úskočném gothamském gangsterovi je pevně spjata s ponurým snímkem režiséra Matta Reevese. Právě tato skutečnost do mých očekávání zasela menší obavy.

Tříhodinový epos The Batman (2022) byl famózně natočený thriller, který mi však kromě zajímavého pohledu na maskovaného strážce zákona přinesl i větší koncentraci nudných pasáží. Proč bych se tedy měl těšit na boční spin-off nějaké vedlejší záporné postavy? Vyjma hereckého výkonu Colina Farrella mi filmová příběhová linka Oswalda Cobba alias Tučňáka nepřišla moc zajímavá. Očekával jsem zkrátka jalovou gangsterku s umrlčím tempem roztaženou do osmi hodin. Nyní si za své předsudky sypu popel na hlavu. Tučňák je dost možná seriálová událost roku.

Vezměme to popořádku. Na počátku všeho stála otázka, zdali bude postava Oswalda Cobba zkoumána optikou samostatného seriálu, nebo až skrze další filmové pokračování Batmana. Matt Reeves si údajně od počátku brousil zuby pouze na druhou variantu, nicméně vedení HBO došlo k závěru, že v případě čekací lhůty na nová dobrodružství netopýřího muže, bude přeci jen nejlepším řešením obdarovat fanoušky menším zákuskem. Jak známo, kdo platí, má pravdu. Za svou musela vzít i prvotní myšlenka o příběhovém konceptu, který by mapoval začátky Cobba/Tučňáka a skončil přesně tam, kde začíná film Matta Reevese. I tady vedení komerční stanice učinilo úkrok stranou a vsadilo na opačný přístup. Tedy vytvořit takový příběh, který by se odehrával zhruba týden po filmových událostech. Výsledným produktem se měla stát jakási televizní pupeční šňůra spojující Batmana z roku 2022 s budoucím pokračováním, na němž Matt Reeves usilovně pracuje.

Vlivem většího množství rozpracovaných projektů si však koncem března roku 2022 musely dát přípravy minisérie menší oddech. Lidé z HBO nechtěli sedět naráz na několika hrubě opracovaných židlích, což dost možná televiznímu Tučňákovi prospělo. Věci si alespoň v mezičase mohly takříkajíc sednout. V dubnu 2023 se projekt s již oficiálním názvem The Penguin konečně nadechl. Showrunnerkou série se stala televizní scenáristka a producentka Lauren LeFranc. Zkušený profík Dylan Clark a Matt Reeves si uzmuli posty výkonných producentů, přičemž druhý jmenovaný mohl mluvit do výběru režisérů, dohlížet na natáčení a poskytovat rady ohledně struktury příběhové linky, kterou měla na starost výhradně LeFranc a skromný tým dalších pěti scénáristů. Tučňák měl mít od počátku parametry nefalšovaného studiového filmu, tudíž do kasičky zahučely i štědré příspěvky obou producentů prostřednictvím jejich vlastních společností 6th & Idaho a Dylan Clark Productions. Pokazit se mohlo ledasco, ale tvůrčí tým moc dobře věděl, že má k dispozici dvě mimořádně silné zbraně. Perfektní herecké obsazení a funkční scénář.

Začátek této mimořádně špinavé partie je víceméně daný. Mazaný Riddler sérií bombových útoků zničil bariéry kolem města a voda následně zaplavila několik čtvrtí. Šéf podsvětí Carmine Falcone (Mark Strong) je po smrti. Vedení rodinného byznysu by se měl obratem ujmout jeho drogově závislý syn Alberto (Michael Zegen). Zpoza úkrytu ale nečekaně vylézá kluzký úhoř Oswald Cobb (Colin Farrell). Bývalý podřízený Carmina, který vycítil příležitost a má svůj vlastní plán na ovládnutí podsvětí. Ačkoliv se Alberto Falcone ocitne velmi rychle mimo hru, Oz je ve svém chladnokrevném plánování až příliš zbrklý a nedokáže věštit budoucnost. Z psychiatrické léčebny Arkham Asylum je po mnoha letech propuštěna nevyzpytatelná Sofia Falcone (uhrančivá Cristin Milioti). Dcera zesnulého Carmina a údajná sériová vražedkyně, čtenářům komiksů dobře známá pod přízviskem Hangman. Oz je všemi výše postavenými mafiány neustále přehlížen a vnímán coby obyčejný pouliční pěšák. Ani psychicky nestabilní Sofia, které v minulosti ublížil, pro něj nemá příliš pochopení. Ďábelský Oz je však pro svůj záměr ochoten učinit absolutně cokoliv. Je schopen vyzvat k tanci každého, pokud z toho bude mít prospěch on sám.

Spletitý scénář Lauren LeFranc nekráčí slepě kupředu, ale naopak se rozpíná do stran. Operuje na vícero úrovních a nesoustředí svou pozornost pouze na ústředního antihrdinu. Hned z kraje vyprávění dostane Oz nečekaný dáreček. Osud mu do cesty přihraje nesmělého teenagera Victora Aguilara (Rhenzy Feliz), jehož rodinu pohřbily záplavy způsobené bombovými útoky. Ačkoliv je Oz jen krůček od toho, aby Vica zlikvidoval, nakonec ho vezme pod ochranná křídla. Navzdory krutému prostředí a obrovské ztrátě je Vic nesmírně citlivý, poněkud váhavý a koktavý mladík, v němž Oz vidí vzdálené záblesky svého vlastního dospívání. Oné spalující touhy být někým a především zapadnout do kolektivu lidí, kteří by k němu vzhlíželi a bez přestání mu projevovali úctu. Hrubozrnný gangster se pro Vica stává náhradní rodinnou, avšak rozvíjející se vztah „otce a syna“ není něčím, za co by měl Oz získávat divácké sympatie. Manipulativní Cobb využívá tvárnost mladíka pro vlastní kariérismus. I když mu dává drsné rady z ulice, dodává sebevědomí a dokonce ho představí své nemocné matce Francis (Deirdre O’Connell), vždy tam někde vzadu zůstává zabodnutý osten pochybnosti.

Oz nemá smysl pro fair play. Je to patologický sedmilhář, sobec, křivák a bezskrupulózní vrah s rozvinutým oidipovským komplexem. Hraje na všechny strany a jako ukázkový oportunista využívá každé příležitosti k tomu, aby posílil své postavení, případně si zachránil kůži. Uzavřená dohoda je pro něj prázdnou frází. Bodnutí do zad jeho životním mottem a sen o životě v přepychu vzdálenou metou, ke které je odhodlán jít přes hromady mrtvol. V okamžiku, kdy se mu začne potápět loď, přenechá posádku klidně napospas rozbouřenému moři a sám prchá ve svém malém záchranném člunu jako podlá krysa řečištěm kanalizační strouhy. Kdykoliv si divák ve skrytu duše byť náznakem pomyslí, že možná má i nějakou tu světlou stránku, vývoj dalších událostí jej tvrdě vyvede z omylu. Naproti tomu Victor ztvárňuje jedinou světlou hvězdu uprostřed černočerné oblohy. Vypočítavý mentor sice mladíka vtahuje do ponuré nory a zasvěcuje do obchodu s drogami, bezcitných vražd a mocenského pletichaření, ale procítěný herecký výkon Felize zachovává Victorovi auru naivní oběti, které je divák schopen odpustit cokoliv.

Navzdory směrodatnému názvu „Tučňák“, je však tahle kriminální epopej stejnou měrou i příběhem Sofie, což vytváří dvě silné separátní dějové linky, které kromě ikonického města spojuje bolest ukrytá v dávné minulosti postav. Oz je ukován nuzným zázemím, z něhož vzešel. Kvůli tělesnému postižení a nehezkému vzhledu je všemi kolem sebe podceňován. Je pro něj nesmírně těžké získat a upevnit si nějaké vyšší společenské postavení. V jeho duši se zračí potupa, ponížení a zoufalost pramenící z nedostatku respektu. Sofia se narodila ve zlaté kleci. Ve světě plném privilegií, přepychu a bohatství. Být dcerou vlivného mafiánského bosse, ale není zárukou bezstarostného života. Sofia ve skutečnosti připomíná nestabilní sopku plnou divokého vzteku a palčivé bolesti. Na rozdíl od Oze není zjizvená na povrchu, ale uvnitř. Neodpustitelné příkoří z ní učinilo mimořádně nebezpečnou ženu. Lauren LeFranc stírá rozdíly mezi leskem a bídou. Dokazuje, že koexistence lidí z vysokých i těch nejnižších sociálních tříd je provázaná a může vykazovat obdobnou míru zvrácenosti.

Oz se rozhoduje ve vteřině. Je nesmírně pohotový a kabáty převléká s rychlostí chameleona na steroidech. Pokud to znamená obětovat člověka, s nímž si ještě před pár okamžiky třásl rukou, udělá to bez ohledu na fakt, že dotyčný sedí hned vedle něj. Monstrozita Sofie se projevuje jinak. Za nečitelnou maskou se ukrývá kalkulující a inteligentní žena, která stojí v epicentru mocenských tahanic. Stačí jen závan podezření a Sofia začne lapenou kořist systematicky lámat v kole, dokud nezíská přesně to, co chce slyšet. Spousta filmů a seriálů si zakládá na tom, že do středu dění staví zápornou postavu, ale scenáristé přitom dělají vše proto, aby si i takto podaný antihrdina našel cestu ke svému publiku. Na něco podobného u Tučňáka zapomeňte. Svině zde zůstává sviní až do hořkého konce.

Velkoryse vykreslené flashbacky do minulosti jsou přesně tím, co postavám dodává plastičnost. Díky tomu opravdu dýchají a divák naplno chápe jejich pohnutky i motivace. Tato scenáristická pečlivost se však netýká jen dvou hlavních rivalů, mezi nimiž postupně eskaluje boj o absolutní nadvládu nad gangy, drogami a městem. I ostatní postavy, jako je Vic či Cobbova matka Francis, dostávají svůj vlastní prostor a jedinečnou backstory. Dokonce i epizodní role nebo vedlejší hráči, mezi něž patří například uvězněný šéf konkurenční mafiánské rodiny Salvatore Maroni (jako skála tvrdý Clancy Brown) jsou v tomto nelítostném světě plně relevantní. Vlastně se dá s klidem konstatovat, že Gotham samotný je jednou z klíčových postav. Rozličné sociální struktury obyvatel činí z města vertikálně rozkrojený hranol, na jehož řezu můžeme pozorovat machinace zkorumpovaných politiků i bezcitné počínání těch nejubožejších pouličních gaunerů. Vnitřní fungování Gothamu nám odkrývá hnisavé vředy systému i pomíjivou trvanlivost bohatství. Tušíte správně. Najít analogii mezi fiktivním Gothamem a naší realitou je opravdu snadné.

Casting je bezchybný. Farrellovo metodické herectví budí respekt i hrůzu. K nepoznání namaskovaný herec si zakládá na pečlivé práci s hlasem, zákeřném smíchu, opakujících se gestech a výrazných fyzických zvláštnostech. Kolébavá chůze, občasné prskání, obsedantní uhlazování řídkých vlasů. Oswald Cobb připomíná psychicky i fyzicky zdeformovanou verzi Al Capona z Neúplatných (1987), která skrze časoprostorovou trhlinu pronikla do zkažené alternativní reality. Oz je opravdu černým srdcem Gothamu. Avšak Cristin Milioti za svým hereckým kolegou nezaostává ani o píď. Převážně komediální herečka zde předvádí až nepříjemně mrazivou kreaci. Od nelítostné bestie se schopností bleskurychle uštknout oběť, až po vyděšenou holku ztracenou mezi zdmi blázince. Milioti dokáže mistrně nahodit zdánlivě neutrální výraz, za nímž divák doslova cítí rozbouřený vulkán.

I přes závěje dosavadní chvály musím vypsat několik dílčích nedostatků, jelikož Tučňák určitě není bezchybným dílem. Některé časové skoky jsou příliš uspěchané a já získal neodbytný pocit, že jsem přišel o část děje. Na konci jedné epizody si Oz prohlíží zpustošené tunely pod městem a hned na začátku té další už sledujeme naplno rozjetý drogový byznys s desítkami nových tváří. Kolik času vlastně uplynulo? Týden, několik měsíců či půl roku? Někdy jsme bohužel také svědky podivného chování postav. Protřelý mafián jen se dvěma kumpány po boku suverénně napochoduje do obrovské drogové základny svého soka a klidně všem přítomným oznámí, že od teď pracují pro něj? To jako vážně? V jedné vypjaté scéně zase sledujeme zákeřně prováděnou lest uprostřed mafiánského sídla a člověk si jen říká, jak je možné, že nejmocnější mafiánská rodina ve městě nedisponuje ani základním kamerovým systémem. Takových menších přehmatů se dá určitě nalézt i více, ale nechce se mi do Tučňáka zbytečně moc kopat. Obzvláště, když hlavní součástky motoru šlapou na jedničku.

Jednorázová minisérie Tučňák (alespoň se o žádném rozšiřování zatím nemluví) je vskutku kvalitní záležitost. Nebýt města a některých jmen, pak by člověk ani neřekl, že sleduje fikční vesmír vzešlý z komiksových sešitů. Vizuální estetika Gothamu je nakažlivá, byť mi tu trochu chyběla oscarová kamera Greiga Frasera. Vydržet sledovat bez dechu osm epizod, jejichž základem je dominantní přítomnost veskrze zlých a morálně zvrácených postav, svědčí o promyšlenosti scénáře. Jsou tu samozřejmě zakotveny mafiánské stereotypy, nějaké to klišé a poněkud větší koncentrace náhod, ale příběh zachází se všemi přísadami velmi citlivě a dávkuje je ve správných poměrech. Duo hlavních protagonistů je navíc natolik přesvědčivé, že občasné neduhy snadno hodíte za hlavu. Alespoň já to tak měl. Tučňák mě dokonce přinutil dát znovu šanci dva roky starému filmu Matta Reevese, za což mu patří dík. Při sledování poslední epizody jsem si ale zároveň uvědomil, že k tomu, abych si v Gothamu užil správnou porci potemnělé atmosféry a zábavy, netopýřího muže vlastně vůbec nepotřebuji.